Můj příběh
Ahoj! Jmenuji se Honzík a jsou mi 3 roky. Narodil jsem se jako úplně zdravý kluk, tak moc rád jsem běhal, skákal a jezdil na odrážedle. S tatínkem jsem si často stavěl z Lega a jezdil s vláčkem a autíčky. S maminkou jsem se moc rád tulil a tancoval. Ale ze všeho nejraději jsem si hrál se svojí starší sestřičkou Evičkou. Každý všední den jsem se moc těšil na to, až pro ni s maminkou půjdu do školky. Krásně jsme si spolu hráli, trávili jsme hodiny na pískovišti, oba jsme milovali polštářové bitvy, hraní si se zvukostromem a naší kočičkou. Také nás moc bavilo jezdit s rodiči za babičkami, dědou, na nejrůznější výlety do přírody a za zvířátky do zoologické zahrady. Byl jsem tak moc šťastný kluk až do dne, kdy se mi stala nehoda, která změnila život celé naší rodině. O vše krásné, co prožívají malé děti, jsem přišel během pár vteřin…
Měsíc před mými druhými narozeninami jsem odjel s maminkou na organizovaný pobyt maminek s dětmi. Moc se mi tam líbilo až do osudového dne. Všichni jsme se chystali na odpolední procházku, maminka mě nechala hlídat tetami, aby mohla jít vyzvednout svačinky pro děti. Já jsem si hrál na mém oblíbeném odrážedle, na kterém jsem však sjel nešťastnou náhodou rovnou do nedalekého přírodního jezírka. Nikdo z tet ani maminek si toho bohužel nevšimnul. Jsem ještě malý kluk, tak se mi jezírku nepodařilo vyhnout. Během pár vteřin jsem byl ve vodě, která se nade mnou zavřela, ať jsem se snažil sebevíc, na břeh, který byl vlastně úplně blízko, jsem se už nedostal…
Hned, jak se maminka vrátila se svačinkami, začala mě hledat. Když mě neviděla, začala mít obrovský strach, kde jsem. Po chvilce se přidaly všechny další maminky a tety až mě nakonec našly. Když mě dostaly ven z jezírka, maminka mě okamžitě začala resuscitovat a ostatní ihned volaly záchrannou službu. Vůbec jsem o sobě nevěděl …, protože jsem byl v jezírku pod vodou moc dlouho. Záchranná služba dorazila až po 20 minutách, a teprve za dalších 6 minut se záchranářům podařilo obnovit samostatnou činnost mého srdíčka. Potom mě letecky přepravili do FN Brno, kde lékaři na ARO bojovali o můj život. Několik dnů jsem nevěděl, jestli jsem ještě tady na světě nebo už na druhé straně. Pro mou maminku, tatínka a celou naši rodinu to bylo velmi těžké. Tak moc se báli, že o mě přijdou…
Po třech dnech, kdy mě lékaři uměle podchlazovali, mě odpojili od dýchacího přístroje a od té doby jsem byl schopen dýchat sám. Otevřel jsem oči a na malou chviličku jsem dokonce i viděl, že je tam se mnou moje maminka a tatínek. Byl jsem tak šťastný, že jsem je viděl, ale říct jsem jim to nedokázal. Za pár chvil mi bohužel zase zmizeli z očí…
Po velkém nadšení z mého procitnutí se však můj stav zhoršil, protože můj mozek se díky dlouhodobému nedostatku kyslíku nedokázal vzpamatovat.
Dostával jsem strašné křeče – říkají tomu „opistony“, při kterých se mi tělíčko vždycky úplně zkroutilo. Jsem moc rád, že mě maminka u nich držela a konejšila mě, protože to byla vždy obrovská bolest a léky na zmírnění křečí mi vůbec nezabíraly. Nedalo se nic dělat, jen čekat, kdy zase přijdou a jak budou dlouhé. Také jsem nemohl vůbec jíst, tak mi do bříška dali takovou trubičku, PEG, kterým jsem dostával umělou výživu přímo do bříška.
Lékaři mi stanovili diagnózu „hypoxické encefalopatie“ a „coma vigite“ (apalický syndrom neboli vegetativní stav, zv. Syndrom areaktivní bdělosti, kdy tělo funguje, ale mozek ne…). Při této diagnóze se často stává, že s tím nejde vůbec nic dělat. Proto lékaři mým rodičům už nedávali vůbec žádnou šanci na zlepšení.
Ale pozor, já jsem to nevzdal! Nebudete tomu věřit, ale dnes už je to skoro rok, co se to všechno seběhlo a já jsem na tom mnohem líp. Vypadá to všechno vlastně jako zázrak … Dokážu sám jíst, lezu po čtyřech, pokud se mám čeho přidržet, vydržím dokonce i chvilku stát. Také se moc rád směju a někdy i pláču. Mluvit a chodit bohužel ještě nedokážu, ale věřím, že to se také naučím. Tak velké pokroky jsem udělal díky celé řadě léčebných procedur, o kterých se dočtete zde.
Jejich realizace většinou nebyla hrazená ze zdravotního pojištění, proto většinu z nich hradili moji rodiče. I když má dosavadní léčba stála mnoho peněz a moji rodiče se po finanční stránce úplně vyčerpali, stálo to za to. Největší pokroky jsem začal dělat díky transfuzím pupečníkové krve s kmenovými buňkami, díky „ponorům“ v hyperbarické komoře, a také díky intenzivnímu cvičení.
Stále je však přede mnou ještě obrovský kus práce, abych mohl chodit a začít také mluvit.
Dle lékařských odborníků mám před sebou dva stěžejní roky, tedy do mých pěti let, ve kterých se mohu úplně uzdravit. To je krásná zpráva nejen pro mě, ale pro celou mou rodinu. Představte si, mohl bych říct „maminko, tatínku, Evičko“, hrát si jako dřív a být zase šťastný. Proto nyní nemohu polevit, ale společně s mými rodiči musím pokračovat v léčbě a být trpělivý.
Věřím, že mi pomůžete uzdravit se a být zase šťastným klukem, kterým jsem před rokem ještě byl.
Jsem velký bojovník, ale i velcí bojovníci někdy potřebují pomoc.
Proto Vás velmi prosím, pomozte mi na cestě k uzdravení, ke které mi, kromě velkého úsilí bojovat, pravidelně cvičit a absolvovat mnoho procedur u nás i v zahraničí, chybí částka ve výši 5 126 460.25 Kč.
Za tuto částku moji rodiče po dobu dvou let uhradí laserovou terapii v Americe, aplikaci kmenových buněk na Slovensku, pravidelná rehabilitační cvičení, další léčebné procedury a zdravotní pomůcky.
Naše rodina všechny penízky, co měla, věnovala na mou dosavadní léčbu. Proto se moji rodiče, Kamila a Vlastimil, rozhodli uspořádat na potřebné procedury, a s tím spojené rehabilitace a zdravotní pomůcky, sbírku pod záštitou Život dětem o.p.s.
Všichni Vás moc prosíme o pomoc. Budeme Vám vděční za jakýkoliv příspěvek, který mi pomůže naučit se chodit a mluvit.
Prosím, přispějte na transparentní účet 1117771700/5500
pod variabilním symbolem 7878, a do
poznámky napište Honzík.
Můžete jednoho malého, obyčejného kluka udělat opět šťastným.
Děkuji Vám za pomoc, naději se uzdravit, začít mluvit a udělat (znovu) svůj první samostatný krůček.
S láskou a srdečným poděkováním Honzík s rodiči a sestřičkou Evičkou.