Můj příběh
Ahoj! Jmenuji se Honzík Šipl a mám 3 roky. Narodil jsem se jako úplně zdravý kluk, nejraději jsem běhal, skákal, jezdil na odrážedle a hrál si se svojí sestřičkou Evičkou. Byl jsem moc šťastný kluk až do dne, kdy se mi stala nehoda, která změnila život celé naší rodině.
Měsíc před mými druhými narozeninami jsem odjel s maminkou na organizovaný pobyt maminek s dětmi. Moc se mi tam líbilo až do osudového dne. Všichni jsme se chystali na odpolední procházku, maminka mě nechala hlídat dalšími dvěma maminkami, aby mohla jít vyzvednout svačinky pro děti. Já jsem si hrál na mém oblíbeném odrážedle, na kterém jsem však sjel nešťastnou náhodou rovnou do nedalekého přírodního jezírka. Ani jedna ze dvou maminek si toho bohužel nevšimla. Jsem ještě malý kluk tak se mi jezírku nepodařilo vyhnout. Během pár vteřin jsem byl ve vodě, která se nade mnou zavřela, ať jsem se snažil sebevíc, na břeh, který byl vlastně úplně blízko, jsem se už nedostal…
Hned jak se maminka vrátila se svačinkami, začala mě hledat. Když mě hned neviděla začala mít obrovský strach, kde jsem. Po chvilce se přidaly všechny další maminky a tety až mě nakonec našly. Když mě dostaly ven z jezírka, maminka mě hned začala resuscitovat spolu s maminkou Petrou a Hankou a ostatní okamžitě volaly záchrannou službu. Vůbec jsem o sobě nevěděl, protože jsem byl v jezírku pod vodou moc dlouho. Záchranná služba také dorazila až po 20 minutách, a teprve za dalších 6 minut se záchranářům podařilo obnovit samostatnou činnost mého srdíčka. Potom mě letecky přepravili do FN Brno, kde lékaři na ARO bojovali o můj život. Několik dnů jsem nevěděl, jestli jsem ještě tady na světě nebo už na druhé straně. Pro mou maminku, tatínka a celou naši rodinu to bylo velmi těžké tak moc se báli, že o mě přijdou…
Po třech dnech a umělém podchlazení mě lékaři odpojili od dýchacího přístroje a od té doby jsem byl schopen dýchat sám. Otevřel jsem oči a na malou chviličku jsem dokonce i viděl, že je tam se mnou moje maminka a tatínek. Byl jsem tak šťastný, že jsem je viděl, ale říct jsem jim to nedokázal. Za pár chvil mi bohužel zase zmizeli z očí…
Po velkém nadšení z mého procitnutí se však můj stav zhoršil, protože můj mozek se díky dlouhodobému nedostatku kyslíku nedokázal vzpamatovat.
Začaly ke mně přicházet strašné křeče – říkají tomu opistony, při kterých se mi tělíčko vždycky úplně zkroutilo. Jsem moc rád, že mě maminka u nich držela a konejšila mě, protože to byla vždy obrovská bolest a léky na zmírnění křečí mi vůbec nezabíraly. Nedalo se nic dělat jen čekat kdy zase přijdou a jak dlouho potrvají. Také jsem nemohl ani jíst, tak mi do bříška dali takovou trubičku, PEG, kterým jsem dostával umělou výživu přímo do bříška.
Lékaři mi stanovili diagnózu hypoxické encefalopatie a coma vigite (apalický syndrom neboli vegetativní stav, zv. Syndrom areaktivní bdělosti, kdy tělo funguje, ale mozek ne…). Při této diagnóze se často stává, že s tím nejde vůbec nic dělat. Proto lékaři mým rodičům už nedávali vůbec žádnou šanci na zlepšení.
Ale pozor, já jsem to nevzdal! Nebudete tomu věřit, ale dnes už jsou to 3 roky, co se to všechno seběhlo a já jsem na tom mnohem líp. Vypadá to všechno vlastně jako zázrak … Dokážu sám jíst pusou, lezu po čtyřech, hraju si sám s auty, snažím se malovat pastelkami, chodím v chodítku, jezdím na speciální tříkolce a začínám ovládat invalidní vozíček. Také se moc rád směju a někdy i pláču. Mluvit a sám bez dopomoci chodit ještě nedokážu, ale věřím, že to se také naučím. Pomalu začínám říkat pár slov, znakuju a sám si znaky vymýšlím, protože mám velkou chuť si povídat. Mluvení je pro mě dokonce teď důležitější, než chození. Ale obojí chci zvládnout.
Tak velké pokroky jsem udělal díky celé řadě léčebných procedur, o kterých se dočtete zde…
První rok byly všechny léčebné procedury hrazeny mými rodiči, protože většinou nebyla hrazená ze zdravotního pojištění. I když jsem dělal velké pokroky, léčba stála mnoho peněz a moji rodiče se po finanční stránce úplně vyčerpali. Největší pokroky jsem začal dělat díky transfuzím pupečníkové krve s kmenovými buňkami, díky „ponorům“ v hyperbarické komoře a také díky intenzivnímu cvičení.
Obecně prospěšná společnost Život dětem mi uspořádala sbírku, při které se vybralo na moji léčbu neuvěřitelných cca 5 300 000,- Kč. Díky tomu jsem mohl intenzivně pracovat. 2krát ročně jsem absolvoval měsíční intenzivní neurorehabilitace v Klimkovicích, 2krát ročně 14 dnů rehabilitace v Arcada Hranice, 5 krát transplantace kmenových buněk od dárce na Slovensku vždy v kombinaci s hyperbarickou komorou v Kladně, 4krát jsem absolvoval intenzivní terapie studeným laserem u Dr. Crawforda v Texasu v USA, po celou dobu jsem každý den intenzivně rehabilitoval, chodím na logopedii, učím se znakovat, mluvit, být soběstačný a také si sám i s dalšími hrát. Stále je přede mnou ještě obrovský kus práce abych mohl chodit a začít také mluvit. Nicméně jsem se nesmírně posunul a nyní odborníci mluví o tom, že nepochybují, že budu chodit a mluvit, ale otázkou je pouze kdy. A já vážně opravdu moc chci! Neustále udivuji okolí tím, jaký mám tah na branku, jak se dokážu soustředit a dokončovat i ty činnosti, které mi nejdou.
Stále máme v plánu pokračovat v laserových terapiích v USA a také terapiích s laserem doma, podle nastaveného plánu domácí péče. Při poctivé každodenní práci je efekt viditelný. Dále každý týden mám 3 hodiny logopedii. Musím absolvovat intenzivní neurorehabilitace, abych se stále fyzicky posouval dál v ovládání jak nohou, celého těla, ale i jemné motoriky. A v neposlední řadě bych rád absolvoval 28denní terapii na klinice Neuro Cytonix v Monterrey v Mexiku. Byl bych denně hodinu v magnetické rezonanci, která využívá kombinaci magnetických polí a vysokofrekvenčních vln ke stimulaci regenerace mozku a obnově porušených neuronových sítí. Je to zcela nová a bezbolestná metoda bez vedlejších účinků, původně navržená pro pacienty s dětskou obrnou. Bohužel je tato léčba velmi nákladná, stojí cca 1 300 000 korun bez letenek a ubytování.
Ačkoliv všechny postupy a léčba byla zjevně účinná, což potvrzují i lékaři, není hrazena pojišťovnou. I když se uzdravuji rychle, stále ještě nejsem samostatný. Mám ale dobře nakročeno.
Věřím, že mi pomůžete uzdravit se a být zase šťastným klukem, kterým jsem před 3 lety ještě byl.
Jsem velký bojovník, ale i velcí bojovníci někdy potřebují pomoc.
Proto Vás velmi prosím, pomozte mi na cestě k uzdravení, ke které mi kromě velkého úsilí bojovat, pravidelně cvičit a absolvovat mnoho procedur chybí částka ve výši 1 300 000,- Kč.
Za tuto částku moji rodiče uhradí 28 denní terapii na klinice Neuro Cytonix v Monterrey v Mexiku. Pokud by se vybralo více, budou peníze použity na rehabilitace a zdravotní pomůcky.
Naše rodina všechny penízky, co měla, věnovala na mou dosavadní léčbu. Proto se moji rodiče Kamila a Vlastimil Šiplovi rozhodli uspořádat na potřebné procedury a s tím spojené rehabilitace a zdravotní pomůcky sbírku pod záštitou Život dětem o.p.s.
Všichni Vás moc prosíme o pomoc. Budeme Vám vděční za jakýkoliv příspěvek, který mi pomůže naučit se chodit a mluvit.
Prosím, přispějte jakoukoliv částkou na transparentní účet 1117771700/5500 pod variabilním symbolem 7878 a do poznámky napište Honzík.
Děkuji Vám za pomoc a naději se uzdravit.
S láskou a srdečným poděkováním Honzík s rodiči a sestřičkou Evičkou.